Nově prodloužená provozní doba na obou prodejnách, v Hybernské ul. před Vánoci i o víkendech! Podrobnější informace naleznete v kontaktech.

Sladký život s kostkou cukru

Sladíte si oblíbenou kávu či čaj kostkou cukru ? A víte, že pochází právě z Dačic? V následujících řádcích vás provedeme historií výroby první kostky cukru na světě. Ale pěkně od začátku...



Počátky moderního cukrovarnictví na jihozápadní Moravě

Po skončení napoleonských válek došlo ve 20. letech 19. století také v habsburské monarchii k obnově pokusů s výrobou cukru z cukrové řepy. První řepný cukrovar moderního období v západní části habsburské monarchie byl založen v roce 1829 v Kostelním Vydří u Dačic na panství Karla Maxmiliána Dalberga. O jeho založení se postarali bratři Tomáš a František Grebnerovi (z Würtemberska), kteří přišli na Moravu jako Dalbergovi zaměstnanci a měli za sebou studium zpracování cukrovky v Německu a především ve Francii. Na jaře roku 1829 nechal František Grebner osázet cukrovou řepou pole o výměře asi 3 ha. Výtěžek sklizně se začal zpracovávat v cukrovaru v Kostelním Vydří na podzim roku 1829.

Cukrovar v Kostelním Vydří byl zřízen v budově pivovaru hospodářského dvora nákladem 1 200 zl. V přízemní budově byla umístěna stáj pro voly pohánějící žentour, dále místnost pro žentour a veliký sál, kde byly všechny stroje cukrovaru. V budově byla ještě místnost, kam se ukládal cukr ke krystalizaci. Byly používány jednoduché stroje: řezačka řepy poháněná žentourem, bělící neboli hnětací stroj, šroubový a klínový lis, kádě pro sbírání vylisované šťávy zapuštěné do země, 3 čeřící kotle s přímým topením, 2 větší a 2 menší odpařovací pánve s přímým topením. Stroje byly většinou zhotoveny ze dřeva, jen některé součástky byly ze železa. Původní stroje byly patrně dovezeny z ciziny, protože v té době se jejich výrobou u nás žádná domácí strojírna nezabývala.

kostka cukru 2

Výroba probíhala následujícím způsobem: řepa se nastrouhala na malé kousky, z nich se vylisovala řepná šťáva, která se pak v kotlích zahřívala a čeřila, za horka se potom odváděla k odpařování do kotlů, kde vznikal sirob, který se čistil. Pokračovala krystalizace, která trvala tři týdny, dále probělování cukroviny a sušení. Tímto způsobem se získal surový cukr, který bylo nutno ještě rafinovat. Odpadu při výrobě bylo využíváno jako krmiva pro ovce a sirobu k dalšímu zpracování při výrobě lihovin. Denně se zpracovávalo asi 18 centnýřů řepy (1 centnýř = cca 56 kg), ze kterých se vyrobilo 54 liber cukru (1 libra = cca 0,56 kg) a 54 liber sirobu, odpad byl použit jako krmivo pro dobytek. V první řepné kampani se vyrobilo jen 200 centnýřů surového cukru, který vesměs odebrali dačičtí obchodníci.

Půda v okolí Dačic nebyla příliš vhodná k pěstování cukrové řepy (nadmořská výška kolem 500 m n.m.), cukrovar záhy postrádal kvalitní surovinu pro zpracování, a ta musela být postupně nahrazována cukrovým sirobem z brambor. Proto neměl samotný cukrovar v Kostelním Vydří dlouhé trvání a již v roce 1832 se zpracováním cukrovky skončil. Stal se však vzorem pro další podniky v Čechách i na Moravě.

kostka 3


První rafinerie cukru na Moravě

S neúspěchem cukrovaru v Kostelním Vydří však neskončila podnikatelská aktivita F. Grebnera. V roce 1833 zřídil František Grebner s finanční podporou vídeňského bankéře J. B. Puthona rafinerii cukru přímo v Dačicích. Navázal tak na tradici cukrovaru v Kostelním Vydří. Rafinerie byla zřízena v budově na náměstí (nyní Palackého nám. č. 4 – kulturní středisko), později rozšířena i na sousední budovy č. 2, 3 a 5. Zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr, který byl do Dačic dovážen povozy přes Vídeň z italského přístavu Terst. Stala se první rafinerií třtinového cukru na Moravě. Po roce 1844 zpracovávala již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. Rafinerie přinesla do města hospodářské oživení, přivedla sem řadu odborníků, vznikla nová pracovní místa. V roce 1839 se však podnik dostal do finančních potíží a rozhodování o dalších osudech přešlo do rukou Grebnerových společníků, kteří povolali na jaře roku 1840 nového ředitele – Jakuba Kryštofa Rada z Vídně, rodáka ze švýcarského Rheinfeldenu.



Jakub Kryštof Rad - ředitel dačické rafinérie a vynálezce kostky cukru

Příchodem nového ředitele nastalo nejslavnější období dačické rafinerie, které vyvrcholilo Radovým vynálezem kostkového cukru a stroje na jeho výrobu. Nový ředitel nejdříve rozšířil výrobní prostory v roce 1841 přístavbou nové budovy rafinerie ve dvoře domu č. 4, pořídil nové stroje a v roce 1842 také zavedl do výroby první parní stroj ve městě. Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr se také prodával ve skladech dačické rafinérie zřízených ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně.

K lepšímu využití některých výrobků rafinérie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil ředitel Rad v roce 1841 v Dačicích výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, do které zapojil také svou ženu Julianu (rozenou Schillovou z Vídně). Cukrovinky z Dačic jako bonbony, perníky a čokoládu odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci a Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.

Nevýhodné tvary dosud vyráběného cukru v podobě homolí, klobouků či bochníků přiměly Jakuba Kryštofa Rada k vynálezu kostky cukru. Pro obchodníky i domácnosti byl totiž dosavadní tvar homolí málo praktický, homole se špatně balily a poškozovaly se. Při prodeji se nepodařilo vždy useknout přesné množství cukru, vznikal odpad v podobě tzv. drobtového cukru. Navíc dlouhé sušení cukrových homolí značně prodlužovalo jejich výrobu.



„Za vším (i za kostkou cukru) hledej ženu“

Také hospodyňka paní Juliana Radová musela zajít pro sekáček, když chtěla jídlo přisladit a odseknout malý kousek z velké homole cukru. Stačila chvilka nepozornosti a úraz byl na světě. Jednoho dne v měsíci srpnu roku 1841 se taková nehoda stala i paní Julianě, která se při sekání homole cukru zranila na prstě. Ta se pak obrátila na svého muže a další úředníky dačické rafinerie, přítomné na obědě s výzvou, aby nalezli způsob, jak odstranit obtížné sekání a štípání cukru z homolí. Sama údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se mohly dobře počítat i na kusy a dobře se skladovaly. Určitě byla mile překvapena, když jí manžel předal na podzim téhož roku malou bedničku. Bylo v ní uloženo 350 bílých a červených kostek cukru. Kostka cukru byla na světě. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „ čajový cukr.“ Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi půl kilogramu) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kterých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.

kostka 4


Tajemství Radova vynálezu aneb jak se rodí kostka cukru

Cukrová moučka získaná řezačkou z neúplně suchých homolí se prosila na prosívadlech a naplnila do otvorů mosazné desky, která měla 400 otvorů ve tvaru čtverce a byla usazena na spodní plnou měděnou desku. Obě desky se posunuly pod lis, kde se pomocí šroubového vřetena a otočného vahadla vtlačily do otvorů mosazné desky razníky umístěné na hlavě lisu. Tím se cukr v otvorech stlačil na poloviční objem. Kostky se nakonec lisem vytlačily na dřevěnou podložku a s tou byly dopraveny na police v sušárně, kde se sušily 10-12 hodin. Potom se cukr balil do balíčků po jedné libře. Balíčky kostek se dále ukládaly do beden, kam se jich vešlo 120 kusů a putovaly k zákazníkům. Kostky cukru se vyráběly ve dvou velikostech: jedna měla hranu o velikosti 3/5 palce (zhruba 2 cm) a druhá byla o rozměru 1/2 palce (1,2 cm). S pomocí 6 lisů se denně mohlo v Dačicích vyrobit až 112 q kostkového cukru.


Rafinerie skončila, ale kostka cukru nám zůstala

Od roku 1844 přešla dačická rafinerie ke zpracování domácího řepného cukru, který byl dovážen z řepných oblastí na Moravě. Hospodářská situace rafinerie se však v polovině 40. let 19. století vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru, do které vkládal J. K. rad naděje, nepřinesla očekávané zlepšení. Rad v roce 1846 rezignoval na funkci ředitele rafinerie a odešel s početnou rodinou z Dačic. (Celkem měli Radovi 16 dětí, z nichž 7 záhy zemřelo; potomci žijí ve Švýcarsku a Rakousku). Rafinerie cukru byla v provozu ještě do roku 1852 a poté zanikla, neboť byla příliš vzdálená od hlavních řepařských oblastí na Moravě, náklady na dopravu cukrovky do Dačic se zvyšovaly, chybělo železniční spojení města s okolním světem. Budova rafinerie byla v roce 1863 demolována až po sklepy. Na těch byl později zbudován divadelní a taneční sál, který zde existuje dodnes.

V původním sklepení dačické rafinerie byla v roce 1983 nalezena kamenná schránka s letopočtem 1841 a iniciálami ICR (Iacob Christoph Rad), ve které byla zřejmě uložena zakládající listina rafinerie.

Kamenná deska této schránky je uložena ve sklepení domu č. 4 na Palackého náměstí. V roce 1983 byl zároveň kostce cukru postaven v Dačicích žulový pomníček, který připomíná sladký vynález pana Rada. Stojí v parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince. V roce 2003 byla na budově bývalé rafinérie odhalena pamětní deska. V Městském muzeu a galerii v Dačicích je stálá expozice věnovaná výrobě dačické kostky cukru a cukrovaru v Kostelním Vydří. V současné době ji nahrazuje tato výstava.

kostka 5




Více údajů o J. K. Radovi:


Jakub Kryštof Rad – ředitel rafinerie a vynálezce kostky cukru

J. K. Rad se narodil 25. 3. 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu v rodině vojenského zásobovatele v době napoleonských válek. Již v roce 1808 se přestěhoval s rodiči do Vídně. Zde chodil do školy a učil se v obchodě s drogistickým zbožím. V r. 1836 se obrátil na císaře s nabídkou optického telegrafu, který měl být postaven na trase z Vídně do Milána (neuskutečnilo se). Dne 15. 2. 1840 se oženil s Julianou Schillovou. V letech 1840 – 1846 působil v Dačicích jako ředitel rafinerie. V r. 1847 se stal prokuristou firmy A. Absolon ve Vídni, r. 1848 tajemníkem obchodní komory ve Vídni a v r. 1849 byl jmenován inspektorem pro státní telegraf v Terstu. Po r. 1853 začal trvale působit v cukrovarnictví – nejdříve v cukrovaru T. Bauera v Brně – Králově Poli, v letech 1855 až 1856 v rafinerii A. Richtera na Zbraslavi u Prahy. V roce 1858 se vrátil do Vídně, kde působil jako generální tajemník Spolku výrobců řepného cukru. Ve Vídni zemřel 13. 10. 1871.

Městské muzeum a galerie Dačice Vás zve na výstavu
Sladký život s kostkou cukru aneb sladký vynález z Dačic

Otevřeno
od 20. června do 30. srpna 2009
denně kromě pondělí 9–12, 13–17 hod.

Městské muzeum a galerie Dačice
Havlíčkovo nám. 85/I.
380 01 Dačice

Tel. 384442493
Email: muzeum.dacice@seznam.cz
www.muzeumdacice.cz

o paní Julianě, panu Radovi a jejich vynálezu, o výrobě cukrovinek, o cukru, jiných sladidlech a dobrotách…

Materiál na výstavu laskavě zapůjčili:
Cukrovary ČR, Prácheňské muzeum v Písku,
Muzeum v Bruntále,
SOU zemědělské a služeb Dačice,
Cukrárna M. Tiché Dačice, soukromí sběratelé
pro děti koutek na hraní – nejen s kostkami


Chcete dostávat podobné články a novinky z našeho e-shopu e-mailem? Přihlašte se zdarma odběru Kafénovin a získejte 10% slevu na první objednávku čerstvě pražené kávy.